Vysvětlení některých gay výrazů

Zženštilost se v minulosti v jisté, alespoň symbolické míře zdála být nezbytnou součástí zasvěcení do gay života. Všichni jsme si mysleli, že musíme být trochu "vykroucení" [nelly], abychom byli opravdu gay. Dnes téměř opak je pravdou. V každé skupině lidí právě homosexuální muži mají vousy, oblékají se do vojenských maskáčů, kostkovaných flanelových košil, nosí pracovní boty a trička a jejich těla jsou podezřele vypracovaná. Je ironií, že ve stejné době mnozí mladí heterosexuálové v sobě objevují androgynní sklony, žijí s ženami v platonickém přátelství a odkládají mužský stoicismus a drsnost. Všechno, co bylo odhozeno, mladí gayové hbitě přebírají. Mění se v cowboye, řidiče náklaďáků, telefonní techniky a fotbalisty (ve vzhledu a někdy doopravdy).

Tato maskulinizace gay života je dnes téměř všeobecná. Okázalá barevnost byla dána v protiúčet za střízlivost a odměřenost. Hlasy jsou nižší, šperky pryč, kolínská nežádoucí. Samet a lustry ve vybavení bytů nahradil funkční koberec a průmyslová světla. Vykroucený teplouš, který ječí fistulí, jemně se naváží do svých přátel a plavně se míhá kolem, je anachronismus, na jeho místo přichází moderní verze Paula Bunyana.

Inzeráty "on hledá ho" v gay časopisech hledají muže, který je "kus chlapa" [macho], "drsňák" [butch], "mužný" [masculine] nebo "s heterosexuálním vzhledem" [straight appearance]. Přitom jasně říkají "zženštilí nepiště". Maskulinizace dosáhla takových mezí, že jí někteří kritici začali přezdívat "mačo fašismus". Poukazují na to, že skutečným společenským posláním osvobozených homosexuálů mělo být boření rodových stereotypů a ne jejich posilování. Že gayové by měli být příkladem toho, jak báječné je žít za jejich hranicemi. Tento příslib ale zradili a skončili napodobováním těch nejbanálnějších obrazů "drsňáků", tak nějak zní výhrada jejích odpůrců.

V prvních opojných letech gay hnutí si mnoho jeho zastánců jistě představovalo, že na Zemi brzy zavládne jakýsi "pohlavně nerozlišený" ráj a že gayové se v něm coby andělé s hedvábnými, po ramena dlouhými vlasy budou vznášet ve splývavých hávech a budou učit heterosexuální mladíky jak se zbavit těžkopádné maskulinity, aby se mohli povznést k androgynním výšinám.

Další námitkou proti maskulinizaci gay života je, že z původně pestrobarevné směsice excentriků udělala vysoce konformní armádu klonů. Zatímco dříve mohl být gay hajdalák nebo bohém nebo frajírek nebo estét provokatér nebo zakutaný byznysman v šedém flanelovém obleku, dnes z této škály zbyl jen uniformní vzhled a chování "drsňáka". Okázalost i ošuntělost a až bolestná rozmanitost gay života (ve které bylo kdysi dost místa pro všechny na okraji společnosti, včetně těch, kteří nebyli gay) ustoupila militantní jednotvárnosti.

Podle mého názoru však tahle argumentace nebere v úvahu dobu, ve které žijeme. V minulosti gayové přejímali předsudek společnosti spojující homosexualitu se zženštilostí, zvráceností a selháním. Teď, když přišli na to, že je nepodložený, cítí nutkání urputně dokazovat svou mužnost, normálnost a úspěch, což je zákonitá a snad i pozitivní reakce. Navíc si mi zdá, že se tato konformita projevuje spíše ve vzhledu než v cítění. Drsný zevnějšek je především úspěšný převlek při vyhledávání sexuálních partnerů, který léta praxe a jakýsi "přirozený výběr" povýšily nad všechny ostatní převleky. Přesto drsný vzhled nikomu nebrání vyjadřovat vlastní jedinečnost, něhu nebo hravosti ani v rozhovoru ani v chování v soukromí.

A v této souvislosti mě napadá ještě jedna myšlenka. V minulých dobách sebou mnoho gayů navzájem opovrhovalo a toužilo i posebekratším a neuspokojivém sexuálním (nebo společenském) styku s heterosexuálními muži. Někteří gayové sex s jinými homosexuály považovali za prázdnou, chabou druhou možnost a prahli po fontu nejvzácnějším a nejautentičtějším, po "opravdovém" (tj. heterosexuálním) muži. Dnes posíleni gay hnutím jsou homosexuálové těmi muži, kterým kdysi záviděli a které zpovzdálí obdivovali.

Apoteóza vyzrálého chlapa drsňáka se odrazila i v gay pornografii a také ve skutečné praxi při vyhledávání partnerů: idolem už není lepý devatenáctiletý mladík, ale spíše přitažlivý pětatřicetiletý samec. Eféb [ve starém Řecku mladý muž mezi 18. a 20. rokem] s hyacintovými kudrnami ustoupil holohlavému výcvikovému seržantovi z maríny, Donatellův David Davidovi Berniniho.

Změnily se i výrazy uznání nebo obdivu. Dřív ho člověk věnoval "chlapci" [boy], který byl "krásnej" [beautiful] nebo "hezkej" [pretty] nebo "sladkej" [cute]. Dnes obdivuje muže, který je "drsnej" [tough] nebo "chlapskej" [virile] nebo "žhavej, k sežrání" [hot]. Výraz hot tenhle posun vkusu vystihuje možná nejtrefněji. Zatímco krásnej v gay žargonu charakterizuje v první řadě tvář a až potom tělo, hot popisuje celek, zejména však postavu. Můžete mít dlouhou a úzkou čelist nebo nesouměrný nos nebo tvář poďobanou od neštovic a přesto být hot, zatímco být krásnej znamená disponovat pravidelnými rysy, hladkou pletí, příjemnou barvou - a mládím. Hot man často nemusí mít ani přitažlivé tělo, jeho přitažlivost vězí v jeho šatníku, v chování a stylu. "Žhavost" v tomto smyslu znamená spíše něco jako "osobní magnetismus" [presence]. Navíc se hot stejně jako italské adjektivum sympatico dá použít pro modifikaci všeho od lidí až po diskotéku, od aut až po oblečení. Výletní gay hotely a bary slibují "žhavou" dovolenou a módní návrháři usilují o "žhavý" vzhled. Když kolem projde přitažlivý muž, leckdo prohodí "to je ale žhavý." "To" namísto "ten" může znamenat, že svůj objekt vnímá nejen jako člověka z masa a kostí, ale i jako "převlek" nebo "zosobněnou image". Pravděpodobně to však bude poslední dozvuk starého zvyku (dnes skoro zapomenutého) mluvit o svém jednorázovém sexuálním partnerovi jako o "tom" (jako ve větě: "V posteli to bylo dobrý, ale ráno jsem to musel vyhodit - když ono to ne a ne sklapnout" ["The trick was fine in bed, but I had to throw it out this morning - couldn't get it to shut up"]).

Gay kultura jakoby na útěku před svou zženštilou minulostí tíhne víc a víc k sadomasochismu. Gay ve velkém městě se dnes už se svými přáteli neschází okolo klavíru, aby si s nimi zazpíval pár muzikálových songů, ale v "koženém" nebo "westernovém" baru, kde hraje pool a pije jedno pivo za druhým. Gaye najdete v motocyklových klubech nebo při anonymním sexu v "zadní místnosti", matně osvětlené třinácté komnatě schované za jinak běžným společenským barem.

Obliba sadomasochistického sexu zavedla do gay slovníku nová slova včetně jejich domáckých, neformálních variant. Původní termíny jako otrok a pán musely působit příliš absurdně, teatrálně, neuvěřitelně a také řekněme trapně. Je společenským trapasem, požádate-li člověka, kterého jste předtím nikdy neviděli, aby vám v noci dělal otroka. Otrok zavání žaláři, řetězy a pornografickými romány z osmnáctého století. V důsledku toho téměř každé slovo z původního slovníku bylo nahrazeno hovorovějším a modernějším eufemismem. Ze sadomasochismu se vyvinulo "S & M" a nedávno i neškodně znějící "tvrdý věci" [rough stuff]. Zotročení a disciplíně [bondage and discipline] se teď říká "B & D". Sadistovi "horní chlap" [top man], masochistovi "spodní chlap" [bottom man]. Žádáte-li někoho, aby vám v noci "otroči"l, je potřeba zeptat se následovně: "Líbí se ti spodní scéna?" ["Are you into a bottom scene?"] Sexuální agrese, která vychází ze sexuální fantazie a je spíš předstíraná než skutečná, je "duševní opojení" [head trip], zatímco chtít někoho fyzicky trýznit znamená "jít na bolest" [be into pain]. Z "žaláře" [dungeon] se stala "herna" [game room].

Je zajímavé, že gayové, který tak úzkostlivě jdou ve všem s dobou, jsou ze rtů ochotni upustit některé zastaralé hippiovské výrazy z drogové kultury šedesátých let, jako je scene [scéna], trip [opojení], be into st [orientovat se na něco], když je tato slova možné opsat a stále komičtějšímu výrazivu klasického sadismu se vyhnout.

Pokusil jsem se tu poukázat na posun vkusu, který zaznamenala mužská gay kultura a jazyk, posun od zženštilosti k mužnosti a od mládí k vyzrálosti. Teď si ovšem můžeme položit otázku ještě zásadnější: Jak je na tom soukromý jazyk gayů, jejich potřeba mít svůj "gay" jazyk? Pozbyl, nebo nepozbyl na významu?

Myslím, že ano. Homosexualita byla v minulosti považována za takovou hanbu a homosexuálové byli tak nenápadní, že jsme měli potíže jeden druhého poznat. Známou hrou bylo v jinak normálním rozhovoru prohodit jedno jediné slovo, které nezasvěceným znělo dostatečně nevinně ("Včera jsem byl na takovém živém a nevázaném večírku") [I went to a very lively and gay party last night]. Když v odpovědi zazněla slova ze stejného slovníku, ("Bohužel, ten můj večírek byla pěkná otrava, každý si hrál na královskou výsost" (tj. královnu, další slovo pro zženštilého gaye)) ["I'm afraid the party I went to was a real drag; everyone acted like royalty"] bylo spojení navázáno. Dva obchodníci se tak mohli rozpoznat obklopeni heterosexuály.

Ale hodnota soukromého jazyka nebyla dána pouze praktickou potřebou. Jazyk umožňoval gayům všechno pojmenovat nově, získávat novou zkušenost, a to v termínech srozumitelných jen hrstce lidí. Námořníkům se říkalo "dary moře" [sea food], "kuře" [chicken] (vždy v jednotném čísle) zase znamenalo chlapce mladší dvaceti let a podobně. Existuje o tom celá jedna kniha - The Queen's Vernacular (Buzerantský slang). Stejně zábavné a podvratné bylo potěšení mluvit o jednom veřejně uznávaném vůdci jako o "slečně Eisenhowerové" nebo tak nazývat sám sebe (jak činí Auden na konci jedné své jinak seriózní básně). Když pro gaye neexistovala možnost ventilovat pocity křivdy nějakým činem, mohli je vyjádřit jen v jazyce. Ale i v jazyce se tenhle popud kvůli dlouhému potlačování obrátil proti gayům samotným. Jeho terčem se častěji než heterosexuálové stávali jiní gayové nebo ctihodní heterosexuálové, o kterých se začalo šířit, že ve skutečnosti jsou "odporné buzny". Inu, v satirizování sama sebe tkví reflexivní síla zadržované zloby. Gay identita, která dnes noc co noc prožíváme v nabitých diskotékách a v nesčetných gay barech, nebývala kdysi tak silná. "Život mimo zákon" nacházel útočiště v jazyce, protože jazyk byl systém, který mohl rychle, magicky převrátit hodnoty - z generála a člena golfového klubu mohl v mžiku udělat nesmrtelnou tetu v ginghamových šatičkách, z plachého číšníka Královnu (jedné) noci - nebo alespoň Vévodkyni z Marlboro.

Teď když už homosexuálové necítí potřebu vyjadřovat se nepřímo, když jejich utrpení bylo zmírněno a začíná se rýsovat i jejich postavení ve společnosti, existuje pocit, že je konec i velkému umění, které vždycky vytvářeli. Nebudou už žádní osvobození Proustové, tvrdí jedna argumentace a dokládá to propadnutím Forsterova Maurice ve srovnání s jeho heterosexuálními romány. V recenzi na můj román Nocturnes for the King of Naples (Nokturna pro krále neapolského) se píše, že není tak silný jako moje dřívější, "heterosexuální" kniha Forgetting Elena (Zapomenout na Elenu), a to právě proto, že v Nokturnech už nemusím předstírat heterosexualitu.

Takový názor se mi zdá být divný a nepromyšlený. Proust samozřejmě psal o homosexuálních postavách obšírně - jeho románům se skutečně nejčastějí vytýká, že obsahují příliš mnoho hrdinů, jejichž naznačená homosexualita je nepravděpodobná. Maurice je podle mého názoru špatný román ne proto, že je homosexuální, ale proto, že je to přepjatá a rozcitlivělá masturbační fantazie. Když Forster Maurice psal, věděl o homosexuálním světě mnohem míň než o světě heterosexuálním a čerpal spíše ze snění než z odpozorovaného života. Není na mně, abych hodnotil hodnotu svých knih, ale co mi na Nokturnech připadá nejvíce homosexuální není obsah jako spíše technika. Technika, která používá neustálé prolínání času a geografie, jakoby hrdinové byli skládáni po mnoho desetiletí na různých kontinentech, něco jako "skvělí lidé" ve známé písničce Noela Cowarda. Každý, kdo má delší zkušenosti s mezinárodním propojením gay života, uvidí, jak moc tato technika formálně vychází z tohoto propojení.

Jen člověk, který vezme za svou chmurnou (a nepotvrzenou) freudovskou domněnku, že umění je produktem sublimovaných neuróz, může předvídat, že osvobozená gay identita bude znamenat konec všemu hodnotnému umění, které homosexuálové vytvářejí. Naopak - měla by je vymanit z nudných a opakujících se prací, které vždy končí šílenstvím nebo sebevraždou nebo které spočívají v etiologii hrdinovy homosexuality (táta v ústraní, nesnesitelná maminka, milovaný, ale k záhubě odsouzený a zženštilý bratranec Bill) s dlouhými a statickými scénami, v nichž Roger tiše poplakává nad Hankovou kdysi ztracenou turistickou botou. Gayům se teď otevřely nové náměty, mnoho z nich je komických. Například Feydeau by si v gay životě liboval, protože teď každý hrdina by může být nevěrný s každým a počet postav, které se v jeden okamžik mohou schovávat pod postelí (nebo ve skříni [in the closet - tj. chovat svoji homosexualitu v tajnosti]) vzrostl geometrickou řadou. A co je ještě důležitější, osvobození gayů znamená, že ubude netalentovaných duší přešlapujících na posvátných místech (tj. v gay ghettu) vysoké kultury. Konec konců teď mají možnost pustit se do všech zaměstnání, do kterých se dříve báli pustit - elektroinženýrství, zajíždění nových vozů, instalatérství. Obávám se, že spojení mezi homosexuály a uměním vyhovovalo některým z nás, ale ne většině z nás. Většina gayů je povzbudivě přízemní stejně jako podstatná část heterosexuálů.

nahoru